úterý 29. listopadu 2011

IV.FÁZE start

IV.FÁZE motto: „JAK – materializace, aneb co jsem navrhl … aby bylo jasně zřejmé co můj čin znamená pro Karlín, pro investora, pro občany, pro Prahu, pro společnost, + vztah k platné legislativě".
Blíží se finální odevzdání: délka semestru = míra zjednodušení, aneb nelze sdělit všechno, ale je nutné přesně sdělit to podstatné a specifické pro návrh + strukturálně všechna data = informace co jsem navrhl. Závazný obsah IV.FÁZE mají studenti na extranetu v devíti bodech. Způsob práce - důraz na individuální konzultace. Veřejné prezentace IV.FÁZE čt.5.12.2011 (od 9:00) a po.19.12.2011 (od 12:00).





neděle 27. listopadu 2011

LEGOlandTheEnd

Ve čtvrtek 24.listopadu skončila III.fáze návrhu, která se pracovně jmenovala „JAK - aneb reálnost konceptu“. Práci všech studentů si můžete útržkovitě prohlédnout ve třech na sebe navazujících příspěvcích, tento je třetí z nich.  Jako vždy video a v pokračování příspěvku jsou fotky, plus se dozvíte co bude dál:


sobota 26. listopadu 2011

sobotní vydání - příloha BYDLENÍ

Každé správné sobotní vydání má nedělní přílohu BYDLENÍ. Nejinak tomu bude i na tomto blogu. Specielně pak v tomto čase předvánočním, který je v plném běhu už od srpna, najdete v přílohách co pěkného si pořídit domů. Považujete-li za svůj domov město, je dobrou inspirací dát si pod stromeček fungující ulici a poloveřejný*) průchozí dvorek. Veselé Vánoce.

úterý 22. listopadu 2011

Pokračování prezentací LEGOstruktury

21. listopadu proběhly další veřejné prezentace navržené struktury. Pravděpodobně jste si všimli, že jsme za pochodu změnili schema práce. Při počtu 28 studentů je neudržitelné hrát na „Velké pondělky“. Rychlost ubírá na kvalitě a společně se studenty jsme se shodli, že nám minulé pondělí protékalo mezi prsty. Prezentovalo se ve stresu - že je třeba něco stihnout. Škrtli jsme kvantitu a zpomalili ke kvalitě. Prezentuje se stručně, ale diskutuje a kritizuje se řádně a do hloubky. Všechny nás to nakoplo mnohem víc. Stejným principem budeme pokračovat i dál. V atelieru sedí a pracují i ti studenti co ten den neprezentují. Zasahují do diskuse, kritizují svoje kolegy. Na skok nás navštívil Jiří Klokočka, česko - vlámský docent urbanistického návrhu na škole Sint-Lucas Architectuur v Gentu a vedoucí projektant urbanistického ateliéru města Kortrijk (Belgie). Doporučuji přečíst ani ne měsíc starý rozhovor, který se netýká, jak by se podle nadpisu mohlo zdát, Liberce, ale principu navrhování: zde
Při psaní tohoto textu mi docvakla ještě jedna drobnost. Skřípe mi pojmenování studenti. Před mýma očima se totiž z našich studentů stávají lidé, kteří jsou si vědomi váhy svojí práce a dělají jí s maximálním nasazením. Moji kolegové.

Stručné shrnutí videem a v pokračování několik fotek. Enjoy:




pondělí 21. listopadu 2011

Plán jízdy

Dnes, to je v pondělí 21.11, pojedou veřejný konzultace od 14:00 dokud budeme potřebovat. Ve čtvrtek dtto, (ale druhá polovina) od 9:30, dokud budem potřebovat. Oboje veřejné. Na obou částech nás zajímají postřehy lidí zvenčí. Chcete-li přiďte zase.

sobota 19. listopadu 2011

Nejde

Když něco klade opravdu velký odpor, většinou se na to máte chuť vykašlat. Zodpovědný člověk si to ještě dvakrát ověří, bojuje a pak konstatuje: „fakt to nejde“ a vykašle se na to zodpovědně. Češi mají regionální recept. Všechno jde. Odborně se tento postup nazývá „Vosrat to“, píše se s velkým „V“ (jako Victory) a za dvacet let bude pojem v učebnicích vlastivědy a občanské nauky.
Nevím ani odhadem, kolik město Praha vykázalo nově zbudovaných cyklostezek. Hodně. Když jsem to číslo četl, překvapilo mě. Pak jsem to pochopil. Za cyklostezku magistrát považuje ty bílé čáry, které alibisticky kreslí podél krajnice frekventovaných ulic. Mají několik shodných vlastností: 1. Náhodně se kříží s automobilovou dopravou 2. Chybí jakékoliv značky a výstrahy pro řidiče automobilů, že cyklostezku křižují 3. V některých místech, kde malířovi definitivně došla inspirace, cyklostezku náhle ukončí v nejproblematičtějším místě. Zde je potřeba zamávat křídly jako Jan Tleskač. Panikařit není potřeba, když se kreativec vrátil ze svačiny ke kompjůtru, namátkově někde navrhl pokračování a tam je možné s létajícím kolem bezpečně přistát. Nejsem úplně pozorný, proto budu rád, když mi někdo z čtenářů ťukne, je-li někde v Praze semafor kombinovaný se signalizací pro cyklisty.

Jezdím zásadně autem. Cyklostezky pozorně sleduji. Jednak se mi nechce někoho zabít a druhak sledování bezuzdného alibismu zpestřuje nudnou jízdu. Černý humor mám rád. Jízda se stává zábavným kabaretem, pozoruje-li se mnou cyklostezky „Holanďan“. Nevěří, že to není vtip a už vůbec nevěří, že to opravdu magistrát taxuje jako úspěch a sčítá nakreslené kilometry. Na téma „proč si to necháme líbit“ a „kdo za to půjde bručet“ se s „Holanďanem“ už dávno nebavíme.

Protože toto je sobotní vydání, bude opět křížovka, ale nejprve několik instruktážních filmů, jak se řeší nemožné u sousedů:

středa 16. listopadu 2011

Veřejný prostor

Mám jeden letmý postřeh. Většina studentů má problém definovat veřejný prostor. Neumí rozlišit, kde je ho potřeba „pojednat“ (jejich žargon) a kde je potřeba sundat nohu z plynu. V tomto ohledu jsou studenti velice zkaženi přehlídkou Městské zásahy (s mým kamarádem ji nazýváme „Svazácký Lídl veřejného prostoru - VÝPRODEJ“).

Studenti se bojí prázdna. Neumějí „prázdno“ vnímat jako kvalitu. V mém žargonu (odborníci prominou), takové prostory nazývám „místo kam přijíždí pouť“, „místo kde zastaví cirkus“, „místo kde dáme neformální fotbálek“ , „pokecáme sedíce na kolech“, „rozeberem auto a namontujem tam pořádný repráky“, „zahrajem si kuličky“, „zahulíme“, „nadechnu se“. Jasně, takový prostor je potřeba zodpovědně navrhovat (!) mnohem složitěji než agresivní kýč městských zásahů. Je to nesrovnatelně těžší a zahráváme si s ohněm. Chápu. Přesto „plácek“ (ano, tak jsem tento typ neformálního veřejného prostoru odborně nazval), tedy místo bez modernistické buzerace, je to, co soudobému městu chybí. Byl (a je) součástí genia-loci post-periferních čtvrtí. Složitá antiteze ? Ano. Je třeba se jí věnovat s maximální teoretickou i praktickou péčí.

A naopak: rozlišit, kde je potřeba tlačit na pilu … a tam s velikou pečlivostí navrhnout a definovat (pojednat – sic!) každou hranu parteru, sezení, osvětlení, odpadky, parkování, kola, brusle, vozíčkáři, bezdomovci … a to tak, aby tato tvrdá definovanost zůstala v zadním plánu. Něco jako rytmická linka v hudební skladbě. Nevnímáte jí, posloucháte-li melodii. Jakmile zmizí nepovšimnutelná rytmika, skladba se rozpadá na nesmyslné fragmenty.

Obě formy městského prostoru se doplňují. Vzpomeňme na prázdnou letenskou pláň. Stále se tam něco dělo. Pamatujete ? Chvíli fotbálek, chvíli baseball, někdy divadlo, někdy demonstrace, někdy petang, někdy cirkus, sem tam zaparkovaný autobus. Vadilo vám to? Jestliže ano, pak vás pokračování textu pravděpodobně ještě více rozčílí. Plácek zvolna přecházel do komponovaných letenských sadů a do přesně definované hrany svahu, za kterou dodnes vděčíme někomu, komu bychom neradi děkovali. Na druhé straně Letenskou pláň definovala frekventovaná ulice Milady Horákové (bu bu bu). Na Letné bývalo město městem. Zkomplikoval jsem to ?


sobota 12. listopadu 2011

Bizarní potěšení: přijíždět do Prahy po D1

Barbora Šťastná
 7.listopadu 2011
Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohlo dojímat něco tak ohyzdného, jako je hradba paneláků Jižního Města, vynořující se na obzoru, když přijíždíte do Prahy po dé jedničce. A přece to tak je. Když se na město dívám takhle zpovzdálí, znovu se pro mě stává tím, čím bylo kdysi dávno, když jsem do Prahy dojížděla každou neděli večer ze svého domova v sudetském pohraničí: neprobádaným a dobrodružným místem, velkým neóny osvětleným příslibem nejrůznějších zážitků.
Nepopírám, že existuje spousta hezčích pohledů na Prahu, a že osvětlená silueta Hradčan je bezesporu půvabnější než ty obří zelené ukazatele a krabicovitá skladiště podél dé jedna. A přece právě tohle je pro mě nejvíc vzrušující způsob, jak se dívat na město, ze kterého se během let stal můj domov: pomalu se ponořovat do civilizace v její nejošklivější a nejbrutálnější podobě, nechat kolem sebe klouzat reklamní billboardy, pomalu projíždět mezi svítícími paneláky a činžáky až k Nuselskému mostu… to všechno ve mně stále znovu probouzí pocit, že v tomhle městě (a v mém životě) se může stát cokoli.


úterý 8. listopadu 2011

Under pressure II.

Vedení školy mi zakázalo brát do školy psa. Minulých třináct let jsem byl zvyklý, že pes je součástí mého života, tedy i mojí práce. Akceptovali ho moji klienti, byl zvyklý chodit na stavby, na jednání k developerům, do zasedaček, do mojí kanceláře. Klienti zjistili, že je uklidňuje, dobře se nám jedná. Nejsem pro psa žádná výhra. Nesportuji, neběhám s ním po lesích, ale jednu zásadní věc dostal: se vším všudy jsem ho vzal do mého života. Láska je to jediné co mu můžu dát a zjistil jsem, že to je možná víc než jogging. To co jsem dával já jemu, dával on mě a je možné, že kvůli němu jsem živ a zdráv. Ten pes už nežije. Teď mám pětiměsíční štěně a plánoval jsem jako samozřejmost to samé. Mohu to honosně nazývat pedagogickou metodou, ale není to potřeba. Když je v nějaké skupině někdo slabý, trochu nepředvídatelný a komický, někdo před kým je třeba se shodit, aby nás chápal, změní se klima celé skupiny. Lidé se víc otevřou a skupina se semkne. I o tom je učení. Je možné, že pětiměsíční Vojta klima atelieru ovlivnil jednou návštěvou. Tohle jsem našel na zdi, když jsem dnes přišel do atelieru:
Ta miska zůstala ležet na místě, kde jsem jí nechal. Nemohl jsem se zeptat, kdo udělal artefakt, prostě jsem vyběhl ven, trochu se vydýchat a zakouřit si. Dojalo mě to. Pak jsem se vrátil nahoru a mohla začít práce:

středa 2. listopadu 2011

hledám bydlení. Zn.sociální

Jiný kontext, jiný kraj, jiný mrav. Vkládám video pro rozostření představy obrazu sociálního bydlení (low cost housing – chcete-li). Samozřejmě i v londýnském kontextu je to pravděpodobně bonbónek, za který, pokud se nepletu, pobrali autoři nějaké ceny. Každopádně není špatné rozšířit si pohled.